Fresky v kostele Narození Panny Marie
u kláštera Minoritů v Krnově
Aktuálně Exkurze Restaurování maleb O projektu
Dědictví minoritských klášterů ve Slezsku
Fotogalerie 1 Fotogalerie 2 HistorieOdkazyKontakt

Partner projektu:
Klášter františkánů Glogówek (Polsko)
Operační program přeshraniční spolupráce Česká Republika Polská Republika 2007 2013

Ke středověké historii kláštera minoritů v Krnově

autor Dalibor Prix

Ke středověké historii kláštera minoritů v KrnověPřednáška, která byla součástí semináře v klášterním kostele minoritů dne 10.11.2010, si kladla za cíl upozornit na některé širší souvislosti středověké architektury minoritského klášterního kostela Panny Marie v Krnově, které dosud nebyly starším bádáním uvedeny. Autor tím zároveň usiloval o naznačení širokých teritoriálních architektonických a společenských vazeb, za nichž kdysi klášterní stavby vznikaly a které – podle jeho mínění – dokládají dosud nedoceněný význam hodnotné krnovské památky, jenž kdysi daleko přesahoval nejen hranice regionu, ale i celého českého státu.

Podle barokní tradice byl klášter minoritů v Krnově založen roku 1273. Z dalších souvislostí vyplývá, že fundátorem byl český král Přemysl Otakar II., který pravděpodobně pověřil realizací záměru blíže neznámého předka krnovského dědičného fojta Petra. Z papežských listin z let 1358 a 1360 totiž vyplývá, že Petr a jeho rod v polovině 14. století vystupovali jako fundátoři konventu a přízně rodu k minoritům si povšimly i středověké anály minoritské řádové provincie. K výstavbě definitivního zděného konventního kostela Panny Marie se přikročilo až počátkem 14. století. Pravděpodobně nejdříve byl někdy mezi lety 1300–1340 vybudován polygonálně uzavřený, vysoký a klenutý presbytář ze smíšeného zdiva. Asi ve 2. čtvrtině 14. století (před rokem 1358) jej následovala výstavba kratšího cihlového bazilikálního trojlodí s tufitovými architektonickými články, které však – v souladu se staršími řádovými předpisy – nebylo zaklenuté, ale kryté rovnými stropy. Právě z papežské listiny ze 16. srpna 1360 je potom dále známo, že již před rokem 1360 (resp. už před 8. dubnem 1350) začal krnovský fojt Petr se svými syny také se stavbou kaple sv. Marie Magdalény při klášteře.

Pozice podélné kaple s polygonálním závěrem, původně o třech obdélných polích křížových kleneb s hruškovými žebry a paprsčité klenbě v závěru, je v rámci podobných kaplí českých a moravských minoritských a dominikánských klášterů málo obvyklá. Kaple totiž byla odsunuta od presbytáře k jihu a dovolovala tak patrně samostatný přístup z ulice vedoucí od náměstí v Krnově k jedné z městských bran (k Opavské bráně). Zároveň byla, velmi pravděpodobně, vystavěna na opačné straně kostela než se rozkládaly konventní budovy s klausurou (dnešní barokní novostavba konventních budov leží po severní straně klášterního kostela a zdá se, že svým umístěním i rozsahem respektuje středověkou situaci). Pro takovouto méně obvyklou pozici a dispozici kaple sice chybí přiléhavé analogie z českých zemí, zato určité obdoby známe z rakouského území. Tam budování podobných kaplí – rovněž protáhlých, polygonálně uzavřených, relativně náročně klenutých a hlavně situovaných na straně kostela obrácené „k městu“ nebo k veřejné komunikaci – zahájila stavba kaple sv. Kateřiny při klášteře dominikánek v Imbachu rodem Albera z Feldsbergu. Kaple přitom měla shodnou koncepci s krnovskou kaplí sv. Marie Magdalény: byla sálová, protáhlá, s pětibokým závěrem a třemi poli křížových kleneb. Dalším důležitým rakouským příkladem může být rodová kaple sv. Jana, kterou při klášteře minoritů v Enns vystavěli na přelomu 30. a 40. let 14. století významní příslušníci mocného rodu Wallseerů, bratři Friedrich a Reinprecht. Podobně situované reprezentační kaple pak z Podunají známe i z následujících desetiletí (připomenout lze např. mladší kapli sv. Jana při kostele minoritů v Bratislavě, vybudovanou za přispění bratislavského rychtáře Jakuba).

Zdá se proto, že inspiraci pro podobu a umístění kaple v Krnově rodem pánů z Krnova a Lobenštejna musíme hledat v rakouských zemí. Na váhu potom padá úvaha o podílu Pavla z Krnova († 31. 7. 1377) na utváření požadavků na vzhled kaple. Pavel byl synem fojta Petra a patřil k nejvýznamnějším osobnostem moravsko-slezského pomezí v prostřední třetině 14. století. Jako příznivec minoritského řádu hradil a pomáhal organizovat řádovou provinční kapitulu v blízké Opavě v roce 1347, udržoval důvěrné styky s lucemburským dvorem v Praze (roku 1350 byl kaplanem dvora české královny Anny Falcké), stejně jako s prostředím uherského královského dvora (roku 1350 byl kaplanem uherské královny Alžběty a vyslancem uherského krále Ludvíka u papežské kurie, roku 1351 zastával úřad nitranského arcijáhna). Tyto styky mu vynesly roku 1351 povýšení na stolec biskupů v korutanském Gurku (později, roku 1359, mu císař Karel IV. vyjednal přesun na bavorské biskupství ve Freisingu). Vlivný Pavel, dobře zapsaný u papežského dvora, přitom dokázal do pozice kanovníků v Tridentu a v Brixenu prosadit i své synovce Ottu u Jana a z řady nepřímých pramenů víme, že i ze svého alpského působiště v 50. letech 14. století udržoval styky s domovským Krnovem. Pavel přitom z Gurku cestoval do Krnova zpravidla přes alpské průsmyky po cestách, které ústily při Dunaji právě v Enns a odtud kolem Imbachu směřovaly na Moravu. Stavbu kdysi elegantní krnovské kaple, poškozené už pozdně renesanční úpravou, tak proto můžeme chápat jako ozvěnu v 1. polovině 14. století v řadách rakouské a uherské aristokracie velmi oblíbeného modelu. Ten byl vzácně a na velkou vzdálenost pány z Krnova přenesen na moravsko-slezské pomezí, do Krnova, k minoritskému klášteru, za jehož ochránce se rodina krnovského fojta Petra považovala. Stalo se tak nejspíše pod vlivem Petrova syna Pavla, významného říšského duchovního hodnostáře, a kaple tak dodnes zůstala mimořádně cennou a vzácnou hmotnou upomínkou na kdysi živé a takřka celoevropské kontakty Krnova a jeho rodáků.

Související odkaz: Článek a fotografie ze semináře dne 10.11.2010



Informace z internetu:

Dalibor Prix (zdroj Wikipedia)

PhDr. Dalibor Prix, CSc. (* 31. července 1961 Ostrava) je český historik a historik umění zabývající se především architekturou v českých zemích.

Po absolvování Střední odborné školy výtvarné v Praze (obor propagační výtvarnictví) v letech 1976–1980 vystudoval dějiny umění na FF UK v Praze (1980-1984). Studium zakončil obhájením diplomové práce Architektura v državách olomouckého biskupství ve Slezsku a na severovýchodní Moravě v letech 1245–1281. V letech 1985-1988 působil jako interní aspirant na Ústavu dějin umění ČSAV. V roce 1989 získal titul PhDr. Poté krátce působil jako dělník a učitel a v letech 1989-1992 jako odborný referent v Pražském ústavu památkové péče. V roce 1993 obhájil kandidátskou práci Podoby a funkce podélných jednolodních tribunových kostelů 12. a první poloviny 13. století v Čechách a získal titul CSc. V letech 1992–1995 působil jako asistent v Ústavu historie a muzeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Poté opětovně pracoval jako odborný referent Pražského ústavu památkové péče. Od roku 1998 je zaměstnán v Ústavu dějin umění AV ČR, kde od roku 2004 působí jako vedoucí oddělení uměleckohistorické topografie. Je autorem (a spoluautorem) mnoha desítek odborných studií a několika knih.

Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Dalibor Prix

   * Hrady českého Slezska. Brno : Akademie věd České republiky, Archeologický ústav, 2000. 645 s. ISBN 80-86023-22-2. (spoluautoři Pavel Kouřil a Martin Wihoda)
   * Pro arte : sborník k poctě Ivo Hlobila. Praha : Artefactum, 2002. 432 s. ISBN 80-903230-1-4. (editor)
   * Zemské desky krnovské. Opava : Zemský archiv v Opavě, 2008. 419 s. ISBN 978-80-86388-60-1.
   * Kostel sv. Benedikta v Krnově-Kostelci. Ostrava : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště, 2009. 335 s. ISBN 978-80-85034-45-5. (editor)
Code by e-prostor.info